Letos jsme natočili několik neslyšících pamětníků, včetně tlumočníka do znakové řeči. Zaznamenali jsme například, jaké možnosti a šance na vzdělání a pracovní zařazení měli lidé s tímto handicapem před rokem 1989. Letní natáčení s neslyšícími pro nás bylo velice zajímavou zkušeností, která obohatila naše dokumentaristy. Pamětníky jsme natáčeli v plzeňském DEPO, a to s pomocí tlumočníka do znakové řeči Miroslava Hanzlíčka. Oba jeho rodiče byli neslyšící, znakoval proto od malička. Je předsedou SNN v ČR, Spolek neslyšících Plzeň, pomáhá lidem domluvit se na úřadech nebo třeba u lékaře.
„Pro neslyšící je dlouhodobější kontakt důležitý, lépe rozumí člověku, jehož mimiku a gesta znají,“ říká naše dokumentaristka Hana Čápová.
Jednou z neslyšících pamětnic, jejíž vyprávění jsme zaznamenali, byla Otílie Jiříčková. Narodila se 21. srpna 1935 ve Vejprnicích nedaleko Plzně. Ohluchla, když jí byl rok a půl. Většinu dětství prožila v plzeňském ústavu pro hluchoněmé, protože tehdy se mělo za samozřejmé, že děti s postižením se mají učit odděleně od ostatních. Rodiče si ji brali domů do Vejprnic jen na víkendy. Vyučila se švadlenou, protože to byl jediný obor, který se neslyšícím dívkám nabízel.
Dnes by Otílie Jiříčková chtěla poprosit „slyšící veřejnost“, aby se nebála komunikovat s neslyšícími. „Slyšící neumí znakovat, ale mohou mi to, co chtějí říct, třeba napsat.“
